Přírodní park Džbán

    Malá Černoc se nachází v Přírodní parku Džbán.

    Území Džbánu představuje pahorkatinu, která zejména v okolí Ročova přechází ve vrchovinu. Hranici Přírodního parku Džbán vymezují Kladno, Nové Strašecí, Řevničov, Hředle, Mutějovice, Kounov, Janov, Svojetín, Děkov, Vrbice, Běsno, Soběchleby, Liběšovice, Měcholupy, Dobříčany, Liběšice, Tuchořice, Hřivice, Senkov, Brodec, Smolnice, Hříškov, Panenský Týnec, Bílichov, Pozdeň, Jedomělice, Smečno, Svinařov a Libušin.
    Džbán, který z 65 - 70% pokrývají lesy, je pramennou oblastí uprostřed bezlesého Slánska, Žatecka a Lounska. Mohutný džbánský hřeben ve směru Hříškov - Řevničov je přirozenou rozvodnicí Vltavy, Berounky a Ohře. Na východ od této rozvodnice pramení potoky Bakovský, Bilichovský, Pozdeňský a Řisutský. Všechny tyto potoky mají směr svého toku východ nebo severovýchod a odvodňuje je Vltava. Na západ od rozvodnice pramení potoky Smolnický, Klášterský (Ročovský), Hřivický, Hasina a Klučecký. Směr jejich toku je sever nebo severozápad a odvodňuje je řeka Ohře. Za účelem zachování krajinného rázu byl Džbán vyhlášen přírodním parkem ve všech třech okresech, ve kterých se nachází, tedy Rakovník, Louny a Kladno. Také proto byly na jeho území vybudovány dvě naučné stezky. Naučná stezka Kounovské kamenné řady byla otevřena v roce 1987 a má 11 zastávek. Ukazuje přírodní poměry Džbánu, ale i 14 řad kamenů tzv. Kounovských kamenných řad. Stezka je zaměřena i na historii, geologii, botaniku, zoologii, zemědělství, lesnictví apod. Začíná u silnice za mutějovickým nádražím směrem na Kounov.
 
Džbán – Rovina
( čerpáno z knihy Strážci hor a pramenů – Otomar Dvořák )
Rovina….Je podivný název pro kopec! Ale velice výstižný, ať přicházíte z kterékoliv strany, z jihu od Kounova, nebo ze severu od Domoušic, zdvihá se před vámi na obzoru v podobě temné hráze, připomíná horu, jejíž vrchol nějaký obr vodorovně odsekl. Pouze nejzápadnější okraj, zvaný písečná ( má také jiné geologické složení ) vystupuje jako jakýsi zaoblený zub.
Rovina je takzvaná „ svědecká hora “, nejucelenější zbytek někdejšího mořského dna. Od okolní krajiny jí oddělují až několik desítek metrů vysoké skalnaté a suťové srázy. Z okrajů této mohutné opukové desky, vyzdvižené kdysi zemskými tlaky do výše, se stále odlamují jednotlivé kamenné kry a kloužou po svahu dolů. Napomohl tomu i člověk, který zde již od starověku těžil skvělý stavební materiál, takže lomy postupně „ okusovaly “ téměř celý obvod stolové hory.
Když překonáte strmý výstup lesní pěšinkou a ocitnete se na okraji náhorní planiny, zatají se vám dech. Je něco fascinujícího na tomto rozlehlém a dokonale rovném poli, kde se v mírném vánku vlní lán obilí. Kdyby ho kolem dokola nelemoval les, otvíral by se odtud pozoruhodný výhled, měli bychom pocit, že to žitné pole se vznáší, že s námi jako pohádkový Aladinův koberec letí nad světem. Nebo, chcete-li modernější přirovnání : Kdyby se Rovina zbavila porostů, připomínala by letadlovou loď. Člověk si bezděky vzpomene na Danikenovo „ letiště bohů“…
Teprve před dvěma stoletími byla část náhorní plošiny zalesněna. Zřejmě ta, která šla, z důvodů, jejichž logiku brzy pochopíme, nejhůř obdělávat. Roku 1934 tudy procházel kounovský učitel Antoním Patejdl, nadšený amatérský badatel, a zaujala ho spousta různě velkých kamenů, roztroušených po lese. Zjistil, že jsou záměrně stavěny do jakýchsi řad. Publikoval o této místní zajímavosti článek – a možná ani netušil, jakou lavinu tím spustí.
Odborná veřejnost se rozdělila do dvou táborů. Jedni hájili stanovisko, že jde o pravěkou ( eventuelně starověkou či ranně středověkou ) megalitickou stavbu, jakousi svatyni, pohřebiště, shromaždiště, tržiště, či rituální závodiště s vyznačenými drahami. Kupodivu nesmyslné představa závodiště  ( Jak by asi spřežení nad srázem brzdila a obracela? ) se stala natolik převažující, že tehdejší Klub českých turistů ji uvedl na informačních tabulích na pokraji lokality.
Naproti tomu skupina „ skeptiků “ argumentovala různými záznamy z kronik a urbářů a tvrdila, že počátkem 19. století kníže Schwarzenberg propůjčil tyto pozemky lesním dělníkům k užívání, ti z nich vynášeli kameny a jejich pomocí vytyčovali meze svých políček
Tomuto tvrzení však odporují některé pamětnické zprávy. Například pan Drechsler z Domoušic ( narozen roku 1907 ) vyprávěl : „ Jako školák jsem pravidelně chodíval na pouť do kapličky sv. Vojtěcha. Cestou jsme odpočívali a snídali vždy v lese s kamennými řadami, a to v jižní části, protože se tam mezi řadami nacházeli kamenné kruhy.
Na těch kamenech, seřazených do kruhu o průměru asi pěti metrů, jsme sedávali pěkně dokola proti sobě. Ty kameny byly právě tak velké, že na nich dítě mohlo pohodlně sedět.
Do sporu se pokusili zasáhnout archeologové a přinést nějaké rozhodující důkazy. Sondami zjistili, že velké kameny byly v různých intervalech ukládány do předem připraveného, asi 30 cm hlubokého žlabu, utěsněny drobnějšími kamennými úlomky a přebývající zemina k nim pak byla přihrnuta v podobě valovitého náspu. Do mezer pak neznámí stavitelé v několika řadách hustě naskládali střední až malé kameny, z nichž budovali jakousi zídku – našly se i stopy lícování. Tento základ zídky je dnes skryt pod zemí, nad níž vyčnívají  jen větší z kamenů.
Byli zjištěny i stopy z orby v plochách mezi řadami, ovšem v úrovních prokazatelně mladších než byla doba konstrukce řad. Zatímco v prostoru pole se našla řada střepů novověkého i středověkého původu, pod kameny a v zídkách nebylo nic datovatelného. A ačkoliv v okolí Roviny je doložena spousta stop po pravěkých sídlištích ( nemluvě o zvláštním opevnění Malého hradiska necelý kilometr odtud ), z kamenných řad neexistuje jediný starověký nález. To vypadá až podezřele. Podle mého mínění právě tato okolnost svědčí o posvátnosti  prostoru, který byl udržován v pečlivé čistotě ( my také neodhazujeme odpadky v kostele ).
Své slovo řekli i geologové. Například Antoním Houštím se pozastavuje nad tím, že řady jsou sestaveny z tvrdých křemenců, ačkoliv podkladovou horninou je zde opuka. Zbytky povrchové křemencové krusty se na ní sice mohly nacházet, ale jejich značná koncentrace na malém kousku vrchu Roviny ( bylo zde napočteno přes 2500 kusů! ) je překvapivá a dost nelogická. Navíc nejbližší lokality jsou zcela bez křemenců, což je také divné. Jako by tu byly kdysi někým vysbírány. Z toho geolog usuzuje, že kounovské řady jsou výsledkem záměrného hromadění křemenců, které byly na vrchol Roviny dopravovány i ze vzdálenějších míst. A proč zrovna těžké a neopracovatelné křemencem, když na místě byla nádherná svítivě bílá opuka? Zřejmě z důvodu odolnosti těchto kamenů vůči povětrnostním vlivům. Neznámí stavitelé chtěli, aby jejich dílo vydrželo věčně!
Zajímavé jsou časté nálezy silné popelavé vrstvy v sondách kolem kamenů, ale i ve vývratech stromů a na okrajích lomů. Byla objevena i do červena vypálená hornina, což je důsledkem vysokého žáru. Jsou to stopy po žďáření lesa či náhodných požárech? Nebo hrál oheň nějakou významnou úlohu ve funkci starověké svatyně?