Džbán, Mutějovice

    Obec Mutějovice, kde se zřícenina nachází, je od Malé Černoce 17,2 km daleko.

Nevelké zříceniny hradu stojí na opukovém hřbetu Džbán nedaleko Mutějovic na Rakovnicku ve Středočeském kraji. Hrad měl přibližně trojúhelníkový půdorys. Hrad byl kombinací hradního typu s plášťovou zdí a francouzského kastelu. Z hradu se dochovaly skromné zbytky zdí hradních paláců, hradeb, jedné z věží a také dosud hluboký příkop. Hradní areál je porostlý vysokým lesem. Hradní zříceniny jsou volně přístupné.

 čerpáno:https://www.turistika.cz/turisticke-cile/detail/dzban

 

Rada pro cyklisty

Výlet do Džbánu na kole, trasa:

Malá Černoc - Velká Černoc - Svojetín - Povlčín - Milostín - Kounov - Kounovské kamenné řady - Lhota pod Džbánem - zřícenína Džbán

 

 Záhadná pevnost Džbán
 
Historie nám nezaznamenala, kdo založil strážní hrad na konci táhlého opukového hřbetu nad soutěskou, která kdysi umožňovala jediný průchod ne severní stranu džbánského pohoří, do široké kotliny při Lososové řece ( keltsky Agaře , což Slované vyslovovali jako Ohara, Ohře ). Někdy uváděný Herbert ( Beneš ) z Kolovrat patrně hrad v letech 1420 až 1428 pouze přestavoval a upravoval. Václav Kočka v dějinách Rakovnicka uvádí myšlenku, že zakladatelem hradu mohl být král Václav I., vášnivý lovec, propagátor rytířské kultury a budovatel hradů v královském hvozdu podle francouzských vzorů.  A skutečně mi připadá, že Džbán měl mnoho podobných prvků s Václavovým hradem Týřovem. Nejen tím, že střežil úzkou soutěsku, ale především originálním opevňovacím systémem.
Hrad Džbán měl tvar jakéhosi nepravidelného pětihranu, na východní straně kde byl jediný přístup na ostrožnu, chránily bránu tři mohutné kulaté věže, na západě nad srázem soutěsky se tyčila čtyřboká věž. Vnější opukové zdi hradeb byly silné téměř 4 metry. Před nimi byl hluboký příkop a za ním ještě val s dřevěnou palisádou. Hrad se zdál být nedobytný – k jeho zkáze došlo zřejmě z jiných důvodů. Při výstavbě lesa se tu přišlo na tak silnou vrstvu popela a do červena vypálené kameny, což by svědčilo o tom, že zanikl velkým požárem.
Šplhal se ke zříceninám strmou stezkou přímo ze soutěsky Vrat. Moc toho tady nezbylo, ale i v těch několika rozeklaných zídkách, připomínajících v narůžovělém šeru zimního večera jakési bělavé útesy, jako by vězela stopa někdejší monumentality. Vnitřní prostor je zarostlý houštinou mladých stromků, celá jižní strana byla odkopána lomem. Vyzděná šachta bývalé studny v základně jedné z věží se plní temnotou, představuji si, jak se v tom otvoru ztrácela černá svině, kterou sem sledoval pasáček ze Lhoty.
Chlapci prý bylo totiž divné, že v jeho stádu vepřů bývá jeden navíc, o němž netušil, komu by mohl patřit. Nakonec zjistil, že tahle svině vždycky v poledne prchá do lesa. Sledoval ji a uviděl na vlastní oči, jak ve zříceninách hradu Džbánu mizí v podzemí. Tajemný vepř tak chlapce přivedl k pokladu – bylo to totiž zvíře, patřící zdejší bílé paní. Ta pasáčka odměnila za to, že tak dobře pásl její svini – dovolila mu, aby si z kádě nabral plnou hrst zlaťáků. Ale jak už to bývá hoch neodolal chamtivosti, chtěl zlata stále víc a víc, a proto skončil špatně – divoká svině ho rozsápala svými kly a shodila ho dolů se srázu.
Vepř, divoký kanec, patřil k důležitým erbovním zvířatům – Keltů, ale i Slovanů – stačí připomenout známou pověst o Bivojovi. S kancem jsou také spjaty tradice rodu Buziců, kteří měli v erbu jeho hlavu. Potomky těchto Buziců byli pánové z Valečka. Proč o nich mluvím?
Rytíř Vilém Zajíc z Valečka, který zvěšel loupeživé Korutance na dubu u hradu Jivna. O pár let později byl opět v opozici a tentokrát si na oddíly německé šlechty, které král Jan Lucemburský pozval do země, aby zlomil odpor českého panstva, počíhal u hradu Džbánu. Uzavřel průsmyk a chytil Němce, kteří sháněli po okolních vsích zásoby a píci pro koně, do pasti… „ Mnohé porubal a 144 nejpřednějších německých pánů zajal,“ říká zbraslavská kronika. Zajatce pak Vilém Zajíc vyměnil za královské ústupky a za funkci nejvyššího maršálka.
Václav Kočka v Dějinách Rakovnicka poznamenal : „ Opodál Džbánu směrem ke Kounovu je poloha, nazývaná místními Němci Tummelplatz ( bojiště ). Jistí se, že v těchto místech nalezlo se udidlo, zámek od kuše, ostruhy, koňské podkovy a lidská kostra se železným šípem v hrudi.“
Zdá se, že k bitce skutečně došlo v těchto místech, ačkoliv někteří historici o tom pochybují. Hrad Džbán není v kronikářských záznamech jednoznačně pojmenován. Dokonce se soudí, že se jmenoval jinak a Džbán se mu začalo říkat až v novější době podle horského hřbetu Džbánu, na jehož západním konci stál. Je ovšem také docela možné, že celé pohoří bylo nazváno právě podle typického džbánovitého tvaru průchodů mezi jednotlivými opukovými masivy, kde se úzká hrdla rozšiřují do oblých kotlin a vypouštějí ze svého nitra blahodárné potoky a prameny. Václav Kočka našel v Čechách deset kopců téhož jména, rybník Džbán u Kardašovy Řečice, tři vsi zvané Džbánov a Džbánovec. K tomu podotýkám, že také v Praze se místo před vstupem do úzkého skalního kaňonu v Divoké Šárce ( dnes zatopené přehradní nádrží ) od pradávna nazývá Džbán.
Jméno Džbán už mohlo nést prehistorické hradiště, které bylo předchůdcem středověkého hradu. Na počátku 20. století se ve džbánském lomu našly střepy popelnic, zdobené typickými staroslovanskými vlnovkami. Zbytky rozbitých Džbánů….
Připadá mi půvabné, že správa Přírodního parku Džbán zvolila za svůj znak Džbánek, položený mezi listy zdejší vzácné rostliny medvědice léčivé. Ano džbán, naplněný mlékem či medem, obklopený bzukotem včel , vrzáním cvrčků a chlebovou vůní zrajícího obilí – to je slastná vize, spojená s mateřskou představou české země. Ale je to také džbán s obětní krví, je to kalich a posvátný grál….
 
 
( čerpáno z knihy Strážci hor a pramenů, Otomar Dvořák )