Jak to vidím já…..

     Někdy si říkám, že už bych si měl dát pokoj. Co mě to vůbec napadlo, vetřít se mezi ta mladá děvčata, která jsou plná elánu, chtějí změnit úplně všecko od základů, co bylo – nic z toho se jim nezavděčí (tomu se nedivím), všechno dělají s láskou. Nejen kvůli sobě, ale pro proslulost a vědomí všech lidí v naší malé, ale milé obci – bez rozdílu. Chtějí (vlastně chceme) vyburcovat lidi, aby si nás všimli. Ono se nám to daří.

   Začali jsme v březnu letošního roku a řeknu vám, milí přátelé, už jsme stihli  dát dohromady hodně akcí. Asi tolik, jako předtím za deset let (pokud jsem to přehnal, promiňte). Jestliže si uvědomíme, že hlavní iniciátorky jsou „motory“ svých rodin a doslova si „kradou čas“, pak klobouk dolů. Onehdy jsem něco posílal Štěpánce a vycítil jsem, že nepřicházím „vhod“ – napsala mi, abych prominul….se třemi dětmi za zády se nemůže soustředit… Ano, vím to, Štěpánko a omlouvám se, příště budu trpělivější. Tak jsem jenom chtěl nastínit vyloženě dynamický a poctivý přístup členů našeho Sdružení, aby čtenář chápal, v jakém řádu vznikají akce a jejich zajišťování,
    A tu je třeba podotknout, že neděláme nic chaoticky. Všechno je předem dobře promyšlené a zajištěné. Ať už vzpomeneme na výlet s dětmi do chomutovského lesoparku, naši pouť a další akce, které měly velký ohlas. Nejen mezi našimi občany, také mezi občany z okolních obcí, kteří nám začali upřímně závidět.
            

    Kronikář Sdružení  Jan Studený