Fejetony

JE LIBO GRIL? aneb NĚCO O EKOLOGII
  
   „Víte, já jsem děsně choulostivej na pořádek. Už jsem tak naučenej…chci ho mít doma, ne ulici, ve vesnici a nejradši bych ho měl úplně všude. (Zapomněl jsem napsat, že mám slušně uklizeno sám v sobě, to vám možná někteří potvrdí.) A tak mě vždycky „čerti berou“, když se podívám do lesa a….
   Přemýšlím o tom, jak se k matce přírodě chováme, jsme-li dostatečně ohleduplní, jestli nejsme k věcem okolo nás lhostejní, jaké to bylo v době, kdy jsme byli dětmi a pořád se mi něco honí hlavou, inu takový nepokoj.Víte, já si nepamatuji, že bych viděl černé skládky, namouduši jsem nikde neviděl pneumatiky, kanystry, PET láhve, igelitové pytle, televizory a spoustu jiných věcí, které dnes můžete vidět na mnoha místech. A nemusíte jít daleko.
   Pravda, vyjmenované předměty a materiály v době dávno minulé neexistovaly.
Takzvaná „obalová technika“ se zatraceně změnila. Dříve používané skleněné láhve na mléko nahradily sáčky z igelitu, potom krabice, dosud používané. Mnohé potraviny byly baleny do papírových sáčků, některé potraviny dokonce do dřevěných soudků, třeba zelí, med…tedy byly to obaly vratné nebo snadno zničitelné, a to bez větších problémů. Pravda, každá doba chce své, proto se vyvíjí i technika obalová. Nepřísluší mi, abych hodnotil, jestli se vyvíjí ku pros-
pěchu nás i přírody, či nikoliv. Ale mezi námi vám povím, že padáme do propasti, jednak proto, že obaly, používané dnes nejsou našemu zdraví prospěšné, některé jsou přímo jedovaté, přinejmenším zdraví škodlivé. A škodí také přírodě, ať už na veřejných či černých skládkách. Totiž materiály, které vznikly v posledních desetiletích jako polystyren, polykarbonát, polyvinylchlorid (PVC), disperze, polyetylen a jiné jsou materiály téměř nezničitelné a pohozené v lese vydrží celá desetiletí…v tom je to velké nebezpečí. Ani na legálních skládkách nepodléhají zkáze. Jediné, co „platí“ na tyto materiály jsou sluneční paprsky.Ty způsobují „překrystalizaci“, igelit se rozlamuje a třepí, ale pořád zůstává škodlivou látkou.
    Kousek od Žatce směrem k Měcholupům můžete často vidět hromady, které sem občané vozí. Říkal mi revírník -  pan inženýr, že už mnohokrát hromady odpadů odváželi, několikrát do roka, a vždycky se najde někdo, kdo „skládku“ opět zahájí a ta znovu roste…dokonce „výmol“, který k odložení odpadu „vybízí“, lesní správa zavezla zeminou, aby vzniklá rovina odradila k
vysypání nepotřebných věcí a odpadu. Nic platno, lidé jsou nepoučitelní, binec zůstává, aby drásal nervy těm pořádným a devastoval prostředí.
   Zákon pamatuje na tuto situaci a ukládá vysoké pokuty, které jdou do statisíců. Zatím se nestalo, že by byl někdo „chycen při činu“ a mohl být předán orgánům, které už by si věděly rady…Donedávna jsem dával za příklad náš region. Byl jsem rád, že u nás jsou občané ukáznění. Ačkoliv – ten, kdo odpad někde vysype, nemusí být z našeho okolí. Prostě projíždí a nepohodlného se zbaví. Prosím, nebuďte lhostejní, bojujte proti těmto nešvarům! Příroda je součástí našeho života, chraňme ji.
                             Děkuji všem, kteří pochopili.                  Jan Studený                
 

KRÁSA ČESKÉ ŘEČI

    Obecně mě lidé považují za normálního člověka. Upřímně řečeno, taky si to o sobě myslím. Člověk ale o sobě začíná mít pochybnosti ve chvíli, kdy slyší něco, čemu při největší snaze nemůže porozumět.
    Minulou neděli jsem se zaposlouchal do debaty v televizi. Řeknu vám, byl jsem z toho jelen! No, posuďte sami (téměř doslovná citace):
    „Jde především o to, aby situace u nás byla explicitní, prosím, abyste nemlžil a říkal lidem pravdu. Vždyť sám dobře víte, že nenulový efekt podporuje každý politik napříč politickým spektrem. Dohodněme se na konsensu,  ať všichni občané vidí, kdo má pravdu. Ať je vztah v tuto chvíli reciproční, dopusťme deregulace a pošleme novelu s pozměňovacími návrhy do druhého čtení. Dejme prostor implicitnímu uspořádání….atd. a dodal „et cétera“, (což je latinsky atakdále.) Nevím, proč bývalý hejtman pan Bendl ke konci svého „projevu“ řekl dvakrát atakdále. Jednou česky, podruhé latinsky. Tak z toho jsem byl, namouduši, špatnej… Malomyslnej… Ale odhodlanej dále se vzdělávat. To by v tom byl hrom, abych alespoň zčásti nepochopil, co chtěl pan Bendl říct.
    Víte, jakási móda sebou nese určité výrazy, rčení a ustálené „výšplechty“, jako „v tuto chvíli“ – to lze nahradit slovy „teď“, „nyní“… a je to kratší, dobře pochopitelné, ale tu t. zv. malebnost to postrádá. Vím, že mě neposlechnete, ale kdybyste si udělali delší čas a usedli před obrazovku, tento „obrat“ uslyšíte v každé páté větě. A ať slyšíte kohokoliv.
    Někdo by mě mohl vinit z toho, že nejsem dost „světový“, že popírám nutný vstup angličtiny, latiny et cétera… do našeho jazyka. Přátelé, chápu, že někdy je výraz z angličtiny nezastupitelný nebo obtížně češtinou vyjádřitelný. Ovšem to jsou výjimky! Hlavním důvodem užívání těchto „náhrad“ je ukázat posluchačům, jak jsem vzdělaný, co všechno umím, jsem dokonce nenahraditelný! Vidíte a běžný občan polohlasně utrousí…blbec!
    Jsou i takoví, kteří jsou ještě o kousek dál. To je zvláštní skupina, která často používá  výrazy a neumí je dobře vyslovit. Uvedl bych jako raritu bývalého ministra školství Zemana, který vyslovoval zásadně „vzláště“, mnoho dalších používá „respektivně“, jiní zase vyprávějí „aneknoty“. Neměli byste se pohoršovat nad tím, když vás někdo (i když mnohem mladší) osloví „ty vado“,
Je to vyjádření řekl bych familierní, dobrotivé, vstřícné. Může vyjadřovat i úctu a sympatie k vám. To se totiž každému neříká!
    Měl bych toho v tomto ohledu ještě mnoho na srdci. Šlo mi jen o „naťuknutí“ k zamyšlení.
   Tak se mějte prima, nenechte se vyprovokovat neloajálností, ať vás nepotká nesolventnost nebo dokonce nulovost, každému řekněte explicitně, co si o něm myslíte, třeba napříč obecním spektrem.

                Srdečné pozdravy čtenářům našich stránek                   

Jan Studený
 

ZVONY

    Jsem přesvědčen, že je dobře, že mnohé tradice zůstávají živé. Na druhé straně některé zanikají. Chci vzpomenout v tomto předvánočním čase na něco, co bývalo téměř všude naprostou samozřejmostí: vyzvánění zvonů. Tyto laděné a lahodné tóny zvonků a zvonů patří k lidskému životu od nepaměti. Od rána do večera, od narození do hrobu zvony doprovázely člověka. Probouzely lidi do práce, ohlašovaly čas k jídlu a odpočinku, klekání večer připomnělo dětem, aby se vrátily do svých domovů…. Sametové tóny zvonů svolávaly lidičky na mši svatou a také vítaly vzácné hosty.
    Jako by už léta byla tato citlivá romantika zapomenuta. Jen občas můžete slyšet hlas zvonu tam, kde ještě nezapomněli. Uslyšíte-li zvonění, zkuste se zastavit ve svém neustálém shonu a zaposlouchat se do jasného, lahodného zvuku a třeba se jenom na chvilku zamyslet, kdo vlastně jsme a kam tolik spěcháme…
    U nás v Malé Černoci máme tuto mimořádnost  vžitou, slyšíme zvonění každý den, přesně v poledne. Uslyšíte-li zvonění, můžete si upravit čas na svých hodinkách na dvanáct hodin.
                          Zdravím všechny, kteří dočetli. 
                                              Jan Studený   

    DOBA ADVENTNÍ

       Nevím, jak vám, ale mně tento titulek něco říká. Jedna věc je, že vím, o co jde a druhá věc je můj názor a myšlenky, se kterými nutně nemusíte souhlasit. Jak se říká – to je věc názoru.

       Když dovolíte, vysvětlím jen, že slovo „advent“ je latinské  a znamená „příchod“. To je předznamenání příchodu něčeho velikého, zásadního, co ve své podstatě znamená změnu obrovského významu bez rozdílu pro všechny lidi. Kdyby náhodou k této myšlence měl někdo výhrady, rád poskytnu vysvětlení: od konce adventu, kdy se narodil Ježíš Kristus, se počítá náš letopočet. To bylo roku 0000. Od roku narození Ježíše Krista tedy uplynulo 2008 roků. Tak to je pro nás všechny společné. Ať chceme nebo nechceme. Pro ty, kteří jsou věřící, i pro ty ostatní.

       Období adventu je vymezeno čtyřmi nedělemi před narozením Páně. Obecně se také uvádí jako „první část církevního roku“. To je možná pro mnohé z vás překvapivé.

       V běžném životě je advent ve znamení velkých nákupů, hlavně potravin a darů, které pak končí pod vánočním stromkem, aby udělaly radost  našim nejbližším. Nezřídka se stává, že finanční situace rodiny neumožní nákup nákladných darů, které se staly samozřejmostí. Pak podává ruku laskavá společnost, která ráda pomůže. Bohužel, za cenu velkých obětí. Neoficielně se uvádí, že každá druhá rodina je zadlužena a přivedena do stavu finanční nouze. Proto radím, kupujte střídmě, uvážlivě. Darujte lásku, pohodu a klid. Tyto nestojí peníze, zato mají cenu nevyčíslitelnou.

       Doba adventní nejsou jenom nákupy, starosti a řešení nastalých problémů. Je to doba zklidnění, zpomalení životního rytmu, zamyšlení. Doba dobrých skutků, stisku rukou, porozumění. Projevujte svou duševní pohodu, dejte si navzájem laskavost a projevy přízně. Tak nějak by měla probíhat doba adventní – alespoň ty čtyři neděle před Vánocemi. A ještě lépe po celý rok.

                                                                  Příznivce našich stránek zdraví Jan Studený     

 

Jak to vidím já…..

17.10.2008 11:30

     Někdy si říkám, že už bych si měl dát pokoj. Co mě to vůbec napadlo, vetřít se mezi ta mladá děvčata, která jsou plná elánu, chtějí změnit úplně všecko od základů, co bylo – nic z toho se jim nezavděčí (tomu se nedivím), všechno dělají s láskou. Nejen kvůli sobě, ale pro proslulost a vědomí všech lidí v naší malé, ale milé obci – bez rozdílu. Chtějí (vlastně chceme) vyburcovat lidi, aby si nás všimli. Ono se nám to daří.

   Začali jsme v březnu letošního roku a řeknu vám, milí přátelé, už jsme stihli  dát dohromady hodně akcí. Asi tolik, jako předtím za deset let (pokud jsem to přehnal, promiňte). Jestliže si uvědomíme, že hlavní iniciátorky jsou „motory“ svých rodin a doslova si „kradou čas“, pak klobouk dolů. Onehdy jsem něco posílal Štěpánce a vycítil jsem, že nepřicházím „vhod“ – napsala mi, abych prominul….se třemi dětmi za zády se nemůže soustředit… Ano, vím to, Štěpánko a omlouvám se, příště budu trpělivější. Tak jsem jenom chtěl nastínit vyloženě dynamický a poctivý přístup členů našeho Sdružení, aby čtenář chápal, v jakém řádu vznikají akce a jejich zajišťování,
    A tu je třeba podotknout, že neděláme nic chaoticky. Všechno je předem dobře promyšlené a zajištěné. Ať už vzpomeneme na výlet s dětmi do chomutovského lesoparku, naši pouť a další akce, které měly velký ohlas. Nejen mezi našimi občany, také mezi občany z okolních obcí, kteří nám začali upřímně závidět.
            

    Kronikář Sdružení  Jan Studený            

Milí přátelé

19.10.2008 21:31 Milí přátelé,

    už je tady. Pravidelně rok za rokem,  je na něj vždycky spolehnutí, nikdy nezklame. Nanejvýš překvapí. Řeč je o podzimu, pro někoho nejkrásnějším obdobím roku, pro jiné nikoliv.
    Řekněte, máte rádi podzim? Já ano, podzim je můj oblíbený čas. Okouzlující je zejména první polovina podzimu, v níž léto splácí poslední dluhy a vykresluje nám barevnou realitu způsobem, který je absolutně nedosažitelný pro sebelepšího malíře. Ty barvy jsou jakousi náhradou za šedou a sychravou zimu, která pak následuje. Je zajímavé, že tento „věčný kolotoč“, který se po tisíciletí opakuje,  vnímá každý z nás odlišně. Pro mnohé z nás je podzim symbolem něhy, přírodních krás, za kterými se často mimo svá obydlí vydáváme, hry barev, které jsou v ostatních ročních obdobích zcela odlišné.
Jako bychom pociťovali úžasný pocit z lidského bytí. Zkuste se projít po lesní cestě a podívejte se na tu krásu kolem sebe… Vdechněte zplna voňavý vzduch, který už není přesycen kyslíkem, ale i tak nám skýtá obrovský požitek.
    Někteří z nás v podzimním čase bilancují, loučí se s jakousi životní jiskrou, která hasne pod spadaným listím staletých stromů. Jsou i takoví, kteří by nejraději vyškrtli podzim z kalendáře. Blíží se valem Vánoce a ta představa jim nedovolí vnímat radost z barev kolem sebe.
    Pro romantiky je podzim symbolem harmonie, míru v duši, pohody. Příroda zvolna usíná, jakoby očištěna před dlouhým odpočinkem…už žádné síly vegetace, jenom „posmutnělé“ šumění padajícího listí, která v tichu dopadají na zem, aby milosrdně přikrylo všechno nepatřičné. Konec divokých bouřek i plození. To všechno skončilo.
    Zcela jistě nálady prožívají i stromy, některým se letos nedařilo a nepochybně se těší na jaro, aby byla vláha vlita opět do jejich žil. Připadá mi, že chtějí dokázat, že ještě nepatří do „starého dřeva“, ale jsou všechny stejně potřebné pro život člověka. Velmi potřebné! Všechny však ovládne smír a radost z toho, že všechno jednou skončí jenom proto, aby jiné mohlo začít. Nezdá se vám to stejné, jako v životě člověka? Podle mého názoru je to naprosto totéž…
    A tak si přátelé užívejte podzimu, protože naprosto zákonitě přijde nový čas s novými překvapeními. A v příštím roce bude dost času na to, abychom se nechali přírodou, moudrou matkou, překvapovat, učit, ukazovat život v té kouzelné podobě.
    Přeji příjemný podzim vám všem, přátelé!        
                                                Milé čtenáře našich webových stránek zdraví Jan Studený
                                                                                        

 

Mějme rádi své chlebodárce.

19.10.2008 21:33

   Pokojně si žijeme v důchodovém věku. Můžeme si položit otázku, zda jsme si na daních uspořili tolik, abychom dnes pobírali vcelku solidní (i když nikterak závratné) důchody, ze kterých docela slušně můžeme žít.

   Co takhle vyjádřit vděk těm, kteří nám důchody poskytují (není to stát, není to vláda, nejsou to soukromí sponzoři), jsou to všichni mladí lidé aktivního věku, bez rozdílu. Abyste mi rozuměli – na můj důchod přispívá i mladá maminka, která má nezaopatřené děti, na můj důchod přispívá i ten, kdo „je na podpoře“, a samozřejmě všichni ti, co pracují.  Prostě všichni se staráte, aniž byste o tom věděli či přemýšleli.

    Kdyby tomu tak nebylo, mladá maminka by mohla pobírat o pár procent vyšší příspěvek, stejně tak ti, co pobírají podporu, i ti, kteří pracují. Říká se tomu alikvotní podíl, o který krátí stát  životní úroveň všem, aby staří lidé mohli slušně žít.

    Proto si myslím, že nemáme my starší vůbec důvod odsuzovat mladé za cokoliv,  zvlášť když se jedná o prospěšné aktivity, které činí život bohatším. Ani nemáme důvod „dělat příliš velká ramena“ a  k dobru dávat skutečnost, jaký důchod komukoliv z nás byl vyměřen. Občas to slýcháváme, ti hrdinové si myslí, že je to jen a jen jejich zásluha, kolik měsíčně dostanou.

    Důchodci – ruku na srdce – uvědomili jste si to někdy? Pokud ne, připomínám, že výši vašeho důchodu jste mohli ovlivnit jenom částečně. Poděkujte těm, kteří se nedobrovolně zřekli částky ve váš prospěch! Ať už je to Jindřiška, Alenka, Štěpánka, Markétka, Linda, Maruška, Václav nebo Pepík….. Jim všem patří poděkování.
                  
    Já děkuji za sebe i za ty, kteří se mnou souhlasí.     Jan Studený                                                    
 

Dáš si, ty vado?

19.10.2008 21:28

    Asi jsem měl svůj příspěvek do svých fejetonů nazvat jinak. Ale když se mi to jeví jako velmi patřičné, proč ne!? Možná, že jste se s tímto oslovením už také setkali. Je dost rozšířené a oblíbené mezi naší mládeží. No, řekněte- nezní to líp než „ty vole“? Na toto oslovení byl hrdý nejeden z nás. Nese to doba, jako ostatně všechno ostatní.
    Jak jsem naznačil, chci dnešní úvahu věnovat našim mladým, kteří jsou naší chloubou, budoucností a tím nejdražším na světě. Ne vždycky se nám podaří „ukočírovat“ cestičku našeho potomka, jak bychom chtěli. Naše výchovné lekce se míjejí účinkem zpravidla tehdy, začne-li náš školák prosazovat svoje názory, často ovlivněné partičkou, která je autoritou nejvyšší. A tak se stane nedílnou součástí skupiny, která svou vynalézavostí a touhou poznání nového dokáže snadno přesvědčit k nejrůznějším experimentům. Labilita jedince a mnoho volného času  „nahrává“ tomu, že se náš miláček snadno dostane na scestí. Ta bývají různá – od „neškodných“ cigaret, přes alkohol až po drogy. Věřte mi, přátelé, já jsem se s drogami nesetkal celý život. Až nedávno.
    Bydlíme na konci vesnice a po setmění tma jako v ranci. A tu slyším: „dáš si, ty vado?“- kousek od našeho domečku postává skupinka chlapců s přetaženými kapucemi přes hlavu, asi 12ti až 14ti letí. V hloučku cosi kutili, zahlédl jsem plamínek od zapalovače. „Aha“, říkám si, „ tady se něco nekalého děje“. Chlapci byli do své činnosti tak zabráni, že ani nezpozorovali, že stojím těsně u nich. „Kluci, půjčím vám svůj zapalovač, chcete?“ Do chlapců jak když střelí: vyhrkli „dobrý večer“ a byli pryč. Ano, přátelé, byl jsem u toho, když hoši „vařili“ jedy, které si pak následně vpravili do žíly. A o to mi jde – nebuďme lhostejní k tomuto otřesnému sebepoškozování našich dětí!!  Byl jsem otřesen.
    V nejlepším případě se jde o jediný „prožitek“, převážně však jde o chorobný návyk, který poznamená život našeho dítěte na dlouhá léta, zničí všechno dobré, co jsme mu vštěpovali a konce těch, co propadli, bývají otřesné. Nabídněte jim aktivity, v nichž se mohou „vyřádit“, vybít svou energii, aby nehledali nepoznané a tolik škodlivé. Nejen jim samým! Jsou přece naše budoucnost.      Jan Studený